Od rodinného podniku k celosvětově působící společnosti

 

Josef Furtwängler senior (1862-1926)
převzal v roce 1892 závod
Gebrüder Bühler v Tribergu

 

Kolébka dnešní firmy Bühler Motor GmbH se nachází v malém schwarzwaldském městečku Triberg, kde kolem roku 1855 založili bratři Adolf a Karl Heinrich Bühlerovi manufakturu na precizní hodinky. Díky své preciznosti a vysoké kvalitě získaly jejich hodinky mnohá ocenění a uznání. Moderní dělba práce ve výrobě pomohla ke zhotovení cca. 2.500 hodinek ročně při zaměstnání pouhých 8 pracovníků. V roce 1892 převzal mistr Josef Furtwängler (1862-1926) společně se třemi dalšími spolumajiteli, kteří z firmy později ale opět vystoupili, závod svého zaměstnavatele a od té doby se změnil název firmy na Gebrüder Bühler Nachfolger. Potomek starého rodu pletařek, hospodských a hodinářů vyráběl ve svém závodě mechanické pohony, které dále vyvíjel ze své výroby hodinek.

Již brzo navázal Josef Furtwängler obchodní kontakty s firmami v Norimberku, v městě známém po celém světě svojí výrobou hraček. Díky své dlouhodobé tradici ve výrobě mechanických dílů se tak firma v polovině 19. století rychle zařadila mezi tamní živnostníky, kteří vyráběli plechové hračky. Využívání speciálních strojů a dělby práce umožnilo hromadnou výrobu standardizovaného zboží, které mělo vysokou kvalitu, ale přesto nízkou cenu. Do roku 1920 byla v oblasti Norimberk-Fürth vyráběna třetina všech hraček v Německu.

Své vysoké potřeby pohonů si pokryly některé firmy sami, jako např. firma Gebrüder Bing, která vyráběla všechny typy mechanických a i jiných hraček a která si vybudovala vlastní výrobu pohonů. Zdaleka největší část firem vyrábějících hračky, ale odebírala pohony od speciálních firem, které je vyráběly. V adresáři města Norimberku bylo v roce 1920 zapsáno sedm takových firem, včetně společnosti Karl Kragler, Gutmann a Habicht, Blomer & Schüler, stejně jako firmy Paul Weiss z Langen Zeile, která byla po mnoho let velkým konkurentem Gebrüder Bühler Nachfolger.

Celá řada renomovaných firem ale začala brzo odebírat mechanické pohony z Tribergu. Patřily k nim firmy Karl Bub, vyrábějící kvalitní vláčky, firma S. G. Günthermann, později známá pro svá autíčka a požární vozíčky, firma Johann Andreas Issmayer s širokou škálou postaviček, firma Gebrüder Fleischmann jako výrobce lodiček a plovoucích zvířátek a firma G. A. Mangold (GAMA) s rozsáhlou nabídkou mechanických hraček.

 

Josef Furtwängler junior (1888-1963)
se usadil v roce 1925 v Norimberku.

 

Také durynské centrum výroby hraček v Sonnebergu a okolí odebíralo pohony u Gebr. Bühler Nachfolger. Úzké vztahy s Norimberkem přiměly Josefa Furtwänglera poslat jeho syna Josefa (1888-1963) v roce 1906 do učení k firmě Carette & Co, výrobci a vývozci hraček, čímž se vztahy s Norimberkem ještě prohloubily. První světová válka přinesla Josefu Furtwänglerovi jun., který se mezitím vrátil do firmy svého otce v Tribergu, povolání do armády; avšak kvůli otcově firmě dostal odklad.

Německo bylo během války odříznuto od světových trhů a výroba hraček, téměř výhradně orientovaná na export, byla velmi nízká. Tak byla firma v Tribergu, stejně jako mnoho jiných, nucena změnit svou výrobu. Místo pohonů pro vláčky a mechanické postavičky, se vyráběly soustružené díly pro zbrojní průmysl. Výroba pohonů se snižovala, pouze jeden starý mistr vyráběl v malém množství pro několik zákazníků z Norimberka, Durynska a pro jednu španělskou firmu.

Ze Schwarzwaldu do Franků

V době mezi oběma světovými válkami zažil norimberský hračkářský průmysl velké změny. Staré firmy - jako obr v oboru firma Bing - skončily, dynamické mladé firmy jako Trix a Schuco se vyšplhaly na špici trhu. Rychlý rozkvět výrobního závodu v Norimberku, jakož i dlouhodobé obchodní styky Josefa Furtwänglera k místním fabrikantům, dohnaly podnikatele k založení výrobního závodu v blízkosti důležitých zákazníků. V roce 1925 se firma jako Gebr. Bühler Nachfolger GmbH usadila v Norimberku. Ve smlouvě o společnosti z 24. června 1925 je uvedena jako spolumajitel firma Gebr. Bühler Nachfolger Triberg, s kapitálem 15.000 říšských marek, z toho 10.000 říšských marek ve věcném plnění a dále vklad Josefa Furtwänglera jr. a Paula Furtwänglera, každý po 7.500 říšských markách. Současně byla zakoupena firma Pickel a Seibold z Herzogenaurachu, která vyhlásila konkurs.​

Od skromných začátků

 
  Notářské osvědčení potvrdilo založení
Gebr. Bühler Nachfolger GmbH v r. 1925

Z​ačátky byly v Norimberku skromné. V zadní budově v Nunnenbeckstraße 18, kousek od Rathenauplatzu, začala nová firma svou výrobu. V obou patrech této malé budovy byla umístěna malá lisovna a výroba se zásobníkem, malá nástrojárna a obyčejná kancelář. V provozu pracovalo asi třicet lidí - stejně jako v ostatních norimberských fabrikách na pohony - sotva nějaká konkurence pro významnou firmu Weiss s téměř 300 zaměstnanci.

Časté změny ve vedení závodu poznamenaly první těžké roky v Norimberku. Z Tribergu byli posíláni  další pracovníci, aby pomohli  postavit závod na nohy a byl také přijat mistr z konkurenční firmy Bing. Situace se zlepšila až když Josef Furtwängler jr. v únoru 1929 zaměstnal jako vedoucího závodu  Adolfa Grahla (1905-1983) z Berlina, který řídil osudy firmy až do roku 1969. O rok později se k němu připojil jako vedoucí obchodu Alfred Wiest. Bühler získával jednoho zákazníka po druhém. Začalo to firmou Wimmer, pro jejíž kroutící se prasátko vyvinul Bühler pohon. Díky durynské firmě Lützelberger a jejím vztahům v Americe dostal Bühler zakázku vyvíjet pohon pro tančící panenky. Konkurent Paul Weiss byl překonán a Bühler dostal přidělenou zakázku na výrobu 30.000 tuctů pohonů. Úspěch byl povzbuzující, a tak Josef Furtwängler jr. vyzval Adolfa Grahla v dopise ze 7. prosince 1929: „Sledujte, aby byli zákazníci dobře obslouženi, aby úspěch, kterého jsme nepochybně dosáhli, nebyl přerušen, nýbrž aby pokračoval."

   
 
  Skromný vozový park Gebr. Bühler Nachfolger GmbH
okolo r.  1930

Převzetí moci národními socialisty postihlo také nepřímo firmu Bühler. Dne 1. ledna 1936 (bylo německé hospodářství na  mírném vzestupu)  se odvážil  Gebr. Bühler Nachfolger znovu přestěhovat. V Geisseestraße 10 bylo k dispozici na dvou poschodích téměř tisíc metrů čtverečných plochy. Bohužel vedlo utlačování  židovských majitelů mnohých fabrik na hračky a tzv.  „Arisierungen" od r. 1938 ke ztrátě mnohých zákazníků jako například firem Distler, Moschkowitz-Keim a Hammerer & Kühlwein. V roce 1937 prodal židovský fabrikant, vyrábějící štětce, Salomon Rosenfeld svoji nemovitost v Körnerstraße 141/143 firmě Gebr. Bühler Nachfolger GmbH. Jednalo se v přední části o obytný dům s přístavbou, v zadní části o továrnu.  Nabytí tohoto majetku stálo 72.000 říšských marek. Téměř stejnou částku investovala firma do vybudování dřevěné konstrukce, která měla rozšířit výrobní plochu.

Těžké roky

Následovaly těžké roky. Josef Furtwängler odmítal vyrábět pro zbrojní průmysl, a proto ztratil některé pracovníky pro zbrojařské závody, někteří muži byli odvedeni do války.
V r. 1939 měla firma ještě 175 zaměstnanců, v následujících letech se jejich počet snížil na 130. Nakonec došlo přece jen (pravděpodobně z existenčních důvodů) k výrobě pro válečný průmysl: v Norimberku se vyráběly lisované díly a nářadí, později se zde také částečně montovaly ocasní ploutve pro rakety. Tyto zakázky zprostředkoval pan Ernst Göppert, který také pocházel z Tribergu a řídil velký závod v Holýšově v Sudetách.  Menší zakázky pro letecký průmysl byly vyrobeny již dříve. Neexistují žádné důkazy o tom, že by u GBN byli ve válce nasazeni k nuceným pracím lidé ze zahraničí, přesto se vedení firmy v květnu roku 2000 rozhodlo vstoupit do nadace německého průmyslu „Vzpomínky, zodpovědnost a budoucnost".

V r. 1938 došlo ke zvýšení základního kapitálu  společnosti Gebrüder Bühler Nachfolger z 30.000 na 80.000 říšských marek, v r. 1943 na 300.000 říšských marek.

Po prvním ničivém náletu na Norimberk v létě r. 1943 se rozhodli vedoucí obchodu Alfred Wiest  a vedoucí závodu Adolf Grahl, přestěhovat část výroby z města. Kompletní výroba pohonů byla přemístěna do Seelbachu. Některé stroje, nářadí a pracovní materiál byly převezeny do stodoly a tanečního sálu jedné hospody v Schönbergu u Laufu. Další materiál, plechy a železné dráty se podařilo zachránit před zabavením do tajného skladu, bohužel při pozdějším bombovém náletu bylo vše zničeno.

Po náletu v září r. 1944 vyhořelo celé první patro závodu v Norimberku; ale po vybudování nouzových střech se nadále vyrábělo až do 2. ledna 1945. Nejničivější spojenecké bombardování Norimberku zanechalo město v suti a popelu. Továrna byla následkem otřesů a požárů vážně poškozena. Všechny budovy, dokonce i obytný dům, byly nepoužitelné.

V nejhorším opět pomohl pan Göppert z Holýšova, který pronajmul část továrny v Laufu, kde se mohly vyrábět alespoň jeho malé zakázky. Naléhavost této pravděpodobně ještě pro válku důležité výroby zachránila mnoho mužů před tzv. domobranou. V polovině března, když se spojenecká vojska již blížila k Norimberku, se podařilo ještě uschovat nářadí a materiál. Alfred Wiest vzpomínal na tyto dramatické chvíle: „Paní Wolffová skladovala naše věci v Schönbergu,pánové Aumüller a Abraham hlídkovali v továrně. Pánové Grahl, Schach, Rohlederer a ještě jeden nástrojař jeli s nákladem do  Reichenschwandu a navečer pokračovali  dál do Etzelwangu. Tam ti tři muži čekali s cenným nákladem v autě, zatímco pan Grahl jel na kole do Ambergu, odkud zavolal pánům Göppertovi a Metzgerovi do Holýšova, že si mají věci vyzvednout. Až když se akce podařila, vyrazil pan Grahl  na kole do 300 km vzdáleného rodného Tribergu a podal nám zprávu.


​Nové začátky v troskách

 
Hasiči a ženy v troskách zničené Körnerstraße po těžkém
náletu spojeneckých vojsk v r. 1945
 

V prvních měsících po skončení války se muselo improvizovat. Zaměstnanci trávili svoji pracovní dobu mezi „klepáním trosek" a znovuobnovením výroby. Závod v Norimberku byl z velké části nadále nepoužitelný. V Laufu a v Schönbergu zůstaly ještě některé stroje a nářadí, které ale zabavila americká vojska.Ještě cennější zásoby v Seelbachu zabavili Francouzi.

Hračkářský průmysl patřil nejenom v Norimberku k důležitým devizovým příjmům raného poválečného období. A tak byla firma Gebr. Bühler Nachf. GmbH  zařazena do kategorie „Závod prvořadého významu". Bývalí zákazníci jako Distler, Tipp, Mangold a Wimmer byli znovu získáni a jeden nejmenovaný vývozce, který měl dobré vztahy s Američany, se postaral o některá povolení k výrobě.

V létě roku 1945 byl Alfred Wiest  několikrát v Tribergu a společně s Josefem Furtwänglerem se snažili urychlit navrácení cenných strojů ze Seelbachu. Vedení společnosti se brzy dočetlo v dopise od francouzských vojenských guvernérů: „Můžete si vyzvednout své stroje a materiál, který se nyní nachází ve firmě Kramer a vše si odvézt zpátky do Norimberku".

Majetek, který byl stále ještě v Laufu a Schönebergu, byl také navrácen. V létě r. 1946 požádala nečekaně vdova po továrníkovi Rosenfeldovi se svým synem (emigrovali do Švédska) o navrácení pozemků s nemovitostmi v Körnerstraße 141/143. Nakonec nedošlo ani k navrácení, ani k procesu, nýbrž k mimosoudnímu vyrovnání. Firma Bühler vyplatila bývalé majitele částkou 26.600 říšských marek.

Po měnové reformě se výroba rozběhla znovu na plné obrátky. Obrat vzrostl na 1,14 milionu DM. V roce 1952 se obrat téměř zdvojnásobil na 4,2 milionu DM. V roce 1949 pracovalo u Bühleru již 257 osob.

Škody z války byly postupně odstraněny. Dobrou příležitost pro rozšíření prostorů nabídla koupě pozemku v Dallingerstraße 26, který navazoval na Körnerstrasse a kde se mohla postavit nová třípatrová budova.

       
Pohled na plochu závodu před novou stavbou   První příležitost k rozšíření prostoru nabídla koupě pozemku v Dallingerstraße,
kde byla postavená nová třípatrová budova

Oslava dokončení hrubé stavby
závodu v Dallingerstraße. Zleva Josef
Furtwängler sen., 
Adolf Grahl, Josef Furtwängler
jun., Wilhelm Fuchs a Alfred Wiest (3. zleva)

 
  Na firemním letáčku k mezinárodnímu veletrhu hraček
v r. 1951 je stylizovaná schwarzwaldskou jedle,
která je vyražená na mnohých pohonech hraček
   

‌V tuto dobu znovu ožil i dávný konkurenční boj s  firmou Paul Weiss. Poté, co hračkářská firma Johann Distler KG v roce 1951 jako první  vyrobila motorkem  poháněné  autíčko, reagovala velmi rychle firma Weiss a vyvinula motorek na stejnosměrný proud, který nabídla výrobcům hraček za cenu asi 2,40 DM. Vzhledem k tomu, že firma Distler, jeden z hlavních zákazníků Bühleru, sama vyráběla malé motorky, nevěnoval tomu u GBN  nikdo pozornost. Uběhl další rok, než byly pořízeny ze St. Georgen vzorky motorků. Z důvodu špatné kvality zákazníci  konkurenční motorky odmítli.

Obchod s pohony začal opět vzkvétat, technologie pohonů od Bühleru  měla nadále vynikající pověst. V roce 1953 bylo docíleno obratu 4,5 milionu DM, o rok později 5,3 milionu DM.

Od pružin k mosaznému motoru

 
Proslulý mosazní motor byl první velkosériově
vyráběný motorek Bühleru
 

Přestože společnost kolem r. 1953 vyráběla denně asi 80.000 pohonů, razil si významnou cestu vpřed vývoj: pružinový mechanismus byl postupně nahrazen elektromotorem. Pohony hraček jako např. staré strojky lokomotiv byly nahrazeny jednoduchým elektrickým pohonem.

Velmi důležitá pro budoucnost firmy byla schůzka dne 24. ledna 1955. Alfred Wiest, který se mezitím stal vedle Josefa Furtwänglera jednatelem společnosti Gebr. Bühler Nachf. GmbH, se dozvěděl o společnosti Scholl z Pforzheimu, která vyráběla od konce čtyřicátých let v minisériích hodinky, magnetické spínače a plastové motorky. Zorganizoval setkání s vynálezcem Herbertem Schollem, na němž se domluvili, že firma Scholl vyrobí z kovu tři vzorky motorů. Dr. Heinz Furtwängler (1916-1995), který společně se svým bratrem Josefem (1915-1995) vstoupil do vedení firmy, byl hnací silou tohoto vývoje. Tento (mosazný motor) malý motorek se měl stát prvním velkosériově vyráběným elektrickým motorkem firmy Bühler. Smlouva, která byla uzavřena dne 7. dubna 1955 mezi Herbertem Schollem a firmou Gebr. Bühler Nachf.  GmbH a kooperace se Schollem při nákupu materiálu a při výrobě tohoto motoru, se stala základním listem výroby elektrických motorů Bühleru. Schollem vyvinutý motor se vyráběl od začátku padesátých let až do začátků let šedesátých.Již brzy se docílilo obratu vyššího než milion marek. Tento motor se vyráběl mimo jiné velkosériově pro firmu Wimmer.

 

Dr. Heinz Furtwängler, Josef Furtwängler a Cornel Furtwängler
(zprava doleva) na počátku šedesátých let

 

Roky 1954 a 1955 se vyznačují opět rozsáhlou výstavbou. V  Dallingerstraße 28 postavila společnost novou budovu, v  Dallingerstraße 26 byla budova zvýšena o jedno patro.

V tomto období, v r. 1954, proběhla také  velká stávka pracovníků v kovovýrobě. Jednalo se o první protestní akci poválečné doby, ve které žádali dělníci podíl na „hospodářském zázraku". Alfred Wiest splnil požadavky odborů s ujištěním, že budou zohledněny i další výsledky vyjednávání. Tak dostali pracovníci okamžitě navýšení hodinové mzdy o dva feniky, aniž by kvůli tomu museli stávkovat. Jedním z důvodů pro kompromis byl jistě blížící se vánoční obchod, který měl pro dodavatele hračkářského průmyslu nesmírně důležitý význam.

První rozšíření

 
  První Grundig-magnetofon se stejnosměrným motorem od Bühleru

Obchod s pohony a malými motorky vzkvétal, ale výroba motorků byla ještě stále zastíněna. Vyrábělo se v podkroví budovy v  Körnerstraße 143 na ploše pouhých 250 m2. K odběratelům patřila mimo výrobců hraček také firma Diehl  (pohony hodinek). V r. 1957 bylo vyrobeno téměř 300.000 malých motorků. Jejich počet vzrostl v r. 1958 na 500.000 kusů a v r. 1959 byla dokonce překročena hranice 700.000 kusů. Firmě způsoboval potíže nedostatek prostoru, ale také málo pracovních sil. Vedení firmy se proto rozhodlo přemístit výrobu pohonů a části motorů do švábského Monheimu.  Hans Puchta, dříve mistr výroby malých motorů, převzal vedení tohoto závodu a přestěhoval se i s rodinou do Monheimu.

Koncem padesátých let získal Bühler nového zákazníka – firmu Grundig. Herbert Scholl pracoval ve své dílně ve Pforzheimu na vývoji stejnosměrného motoru pro magnetofon, který navrhl Grundig. Bühleru se po dlouhých jednáních podařilo získat zakázku na neregulovaný motor pro přístroj 615. Tím se zrodil první magnetofon se stejnosměrným motorem.  4. dubna potvrdil Grundig zakázku pro první regulovatelný stejnosměrný motor napájený bateriemi. Vynálezce a majitel patentu byl opět Herbert Scholl. Následovaly čtyři další přístroje firmy Grundig (652, TK2, TK4 a TK6). Grundig byl pouze začátek – s firmami Uher München, Telefunken Berlin a Löwe Opta Kronach získal Bühler další zákazníky z nového slibného odvětví spotřební elektroniky.

Obrat se vyšplhal z 5,6 milionu marek v r. 1959 na 7,8 milionu v r. 1960 a nakonec až na téměř 9 milionu marek v r. 1963.

V r. 1964 se obrat zvýšil o dalších 2,6 milionu marek.

Hračkářský průmysl vykazoval ale stále ještě černá čísla u výrobků s mechanickými pohony. Nový vrchol zažil Bühler v r. 1956 se „skákající opicí", prodejním hitem firmy Max Carl z Coburgu, která nebyla spokojená s dodavatelem - firmou Paul Weiss. V r. 1959 zaměstnávala firma Gebr. Bühler Nachf. GmbH 779 pracovníků, z toho 695 ve výrobě a 84 jako technicko-hospodářští zaměstnanci.

V r. 1961 došlo opět k přemístění. Výroba motorů se stěhovala se svým novým vedoucím závodu Günterem  Bauhusem do pronajmutého domu v   Cramer-Klett-Straße. Došlo k prvním návrhům pro vybudování vstřikovny, kde by se vyráběly formy. Léta tzv. hospodářského zázraku, který byl charakterizován mimo jiné i rychlým vývojem v oblasti spotřební elektroniky a rostoucí konkurencí, nutila společnost k neustálému vývoji. V krátké době musely být získány znalosti o zcela nových materiálech a výrobních procesech. Zejména v oblasti vstřikování plastů byli jak výrobci materiálu, tak i výrobci strojů stále ve fázi testování. Na druhé straně měla společnost Grundig již v padesátých letech své oddělení kvality, jehož požadavky se musely dodržovat. Kromě toho museli vedoucí vývoje pan Scholl a vedoucí výroby pan  Bauhus  během krátké doby koncipovat pro velkoodběratele hodinek motor bez kolektoru, jinak by tohoto důležitého zákazníka ztratili ke konkurenci. Postupně získával Bühler další velikány v tzv. oboru HiFi: Grundig, Telefunken, Saba a Loewe Optu.

Stejně jako v mnoha jiných výrobních oblastech na počátku šedesátých let, přiměl nedostatek pracovních sil společnost Gebr Buhler Nachf zaměstnat zahraniční pracovníky ze středomořských zemí. S pomocí úřadu práce našly ženy z Itálie, Řecka a Jugoslávie, Španělska a Turecka pracovní místo ve výrobě a montáži v Norimberku a krátkodobě i v Monheimu.

První zahraniční angažmá

 
  K odběratelům motorků patřila i firma Remington Shaver

Hračkářský průmysl zůstal nadále důležitým pilířem. V letech 1965-1966 se objevily dobré kontakty ve Španělsku. Účast společnosti na veletrhu ve Valencii v roce 1965 přinesla velkou zakázku od španělské hračkářské firmy Rico. Dne 01.01.1968 byl ve v Chirivelle ve Valencii pod názvem Resortes y Motores  S.A. (REMOSA) založen nový závod pro výrobu  pohonů a motorů. Odtud měl být zásobován především trh ve Španělsku a v zemích Jižní Ameriky. Vedení závodu převzal Heinz Wiest, syn dlouholetého jednatele firmy pana Alfreda Wiesta, jednatelem firmy  REMOSA se stal španělský partner Balthasar Montserrat. REMOSA byla zásobována díly a nástroji z Norimberku a rychle se postavila na vlastní nohy. Již v roce 1971 zaznamenala obrat 41,2 milionu peset, což odpovídalo přibližně 2,5 milionů marek. V roce 1974 se firma přestěhovala do nové moderní budovy. Snahy REMOSY vyvinout, vyrábět a prodávat motory nejenom pro hračkářský průmysl, ale také např. pro zubní kartáčky, fény na vlasy, kancelářskou techniku a automobilové doplňky byly bohužel neúspěšné. Chyběl k tomu odborný personál a také odpovídající systematické způsoby práce. V roce 1983 byla nakonec REMOSA prodána Donu Antoniovi Geyperovi, jednomu z největších odběratelů pohonů ve Španělsku a jeho partnerům.

‌Nové výrobní metody

 
Vstup od nového odvětví obchodu - sériová výroba motorku
pro zubní kartáček v šedesátých letech
 

Rok 1962 přinesl dvě významné události. První bylo to, že společnost Herbert Scholl zkrachovala. Druhá událost přišla s nástupem Günthera  Bauhuse do firmy, který zavedl nejprve v Monheimu a později v Norimberku výrobu na běžícím pásu. Tato výroba byla zavedena poprvé při sériové výrobě zubních kartáčků. Bühler vyvinul v r. 1963 pro společnost Blendax kartáček na zuby" Dr. Best". Na rozdíl od v minulosti vyráběného pohonu pro zubní kartáček, měla nyní firma vyrábět kompletní zboží. Blendax převzal veškeré vstupní náklady. Vyrobilo se však  pouze 10.000 kusů, protože byla špatně odhadnutá situace na trhu. Vycházelo se totiž z odhadu, že poptávka poroste stejně jako u elektrického holicího strojku.

V roce 1965 vyhrál Bühler nového důležitého  zákazníka - společnost Lego. Obchodní vztahy, trvající po desetiletí, začaly plastovou převodovkou s motorem 1100 pro Lego-lokomotivu. S "elektrifikaci" dětských pokojů se zvedla i poptávka po velmi bezpečných, elektrickým proudem napájených zdrojích, vhodných pro děti. Firma Bühler vyvinula urychleně řadu transformátorů pro hračky, které mohly být použity pro modely vláčků, závodních autíček a hrnčířských kruhů. Charakteristickým znakem všech těchto produktů je důsledné dodržování nejvyšších bezpečnostních norem. Tyto transformátory byly prodávány po celém světě jako příslušenství k modelům vláčků. Nadále vysoký význam hračkářského průmysl se odrážel na každoroční prezentaci společnosti Gebrüder Bühler Nachfolger na Mezinárodním veletrhu hraček v Norimberku.

Mezitím se norimberský závod usídlil ve Wirthstrasse. Usedlost č. 47 přešla na firmu Bühler, která za ní místo kupní ceny vyplácela rentu. Pozemky č. 49 - 51, zahrnující téměř 3.000 m2 , byly v letech 1959/60 díky vyjednávání  Alfreda Wiesta získány za cenu 15 DM/ m2. Od nákupu ruiny na č. p. 45 se odstoupilo, protože cena 150 DM/ m2 byla vysoká a nereálná.

V letech 1966/67 byla kompletně zrekonstruována dřevěná konstrukce v Körnerstrasse 143. Stavba dostala betonový korzet, aby mohla nést těžká břemena.

Střídání generací

S odchodem jednatele Alfreda Wiesta dne 31. 12. 1971 z firmy skončila opět jedna éra historie Gebr Buhler Nachfolger. Pan Wiest pracoval ve firmě od roku 1930. Nejdřív se zde vyučil a časem se vypracoval až na pozici jednatele firmy. Celá desetiletí se spolupodílel na dějinách firmy. Viděl, jak se firma rozrostla z 25 zaměstnanců (v r. 1930) až na 600 zaměstnanců (v r. 1971). Herbert Scholl, který sice ve firmě již nepracoval, ale byl s ní nadále úzce spjat a neustále pro ni pracoval na vývoji, zemřel v prosinci roku 1967 ve věku pouhých 54 let. Adolf Grahl, který od r. 1928 výrazně ovlivňoval osudy norimberské firmy, nebyl již schopen z důvodu vysokého věku a rychlého tempa technického vývoje vést výrobu. V létě r. 1969 se vzdal této pozice a místo vedoucího závodu převzal Werner Jäger.

Wolfgang Klug vedl od dubna r. 1967 nejprve technickou výrobu motorů a 1. ledna 1972 převzal celkové vedení závodu. Pan Klug vstoupil do firmy v období obecného ekonomického blahobytu. Růst mezd v polovině šedesátých let již nepřesáhl dosaženou kvótu 11 procent. Konjunktura se zdála neubrzditelná až do počátku sedmdesátých let, kdy její růst náhle zastavila ropná krize.  Pokud jde o organizaci firmy, tak až do odchodu Alfreda Wiesta byla firma rozdělena do dvou vertikálně strukturovaných oblastí s jasným rozdělením úkolů a odpovědností. V tzv. Závodě I byly vyráběny pohony, Závod II zahrnoval výrobu motorů a převodovek, stejně jako vstřikovnu. Toto rigidní rozdělení zajišťovalo existenci dvou závodů na sobě více či méně nezávislých. Až reorganizace provedená v r. 1973, která shrnula všechny oblasti včetně provozu v Monheimu pod vedení Ernsta Jahna, stmelila jednotlivé oblasti a také zaměstnance znovu dohromady. Organizační struktury a interní procesy ještě nezapadly do rychlého růstu firmy: "kultura malého závodu" byla stále pevně zakořeněna v hlavách, vývoj a nové výrobní procesy pokračovaly stále nesystematicky, někdy téměř v zájemném soupeření různých oddělení - vývoj, laboratoře, výroba.

Úplné střídání generací ve vedení firmy přinesla sedmdesátá léta. V r. 1970 převzal Klaus Peter Nachtweh jako vedoucí skladového hospodářství oblast zásobování a okamžitě začal nakupovat po celém světě výrobní díly (v Japonsku, na Taiwanu a v Koreji).

Po vedoucím výroby Günterovi  Bauhusovi a vedoucím oddělení vývoje Gerhardovi  Schaubovi následoval Harry Smeets jako nový šéf vývoje. Zodpovědnost za výrobu pohonů měl nadále Werner Jäger a za výrobu motorů a za vstřikovnu zodpovídal Dieter Kulla. Reinhold Winterhalter převzal celou oblast financí a Günther Jülicher vedl nejdříve účtárnu, pak obchodní oddělení a nakonec od r. 1980 personální oddělení. Jako zástupce Wolfganga Kluga pracoval až do důchodu v roce 1991 Rupert Munch. Byl zodpovědný za ještě poměrně rozsáhlé sektory motorků do hraček a pohonů a vedl také prodej pro hračkářský průmysl. Karl Schramm nastoupil dne 1. 08. 1980 jako vedoucí vývoje,byl následník Harryho  Smeetse. Tato klasická organizační struktura se za posledních 25 let osvědčila.

Nové výrobky pro nové zákazníky

 
Transformátor vyrobený pro firmu Fleischmann  

Koncem šedesátých a sedmdesátých let přicházely nové výrobky - transformátory a převodové motory pro modely vláčků, vysoce výkonné motorky pro autodráhy firmy Carrera, mluvící stanice pro panenky, nabíječky baterií a motorky pro grily. Současně s tím se zrychloval klesající trend v hračkářském průmyslu. Pro mnoho místních výrobců rostla konkurence z Dálného východu, a tím i pro jejich dodavatele. Ti museli z důvodů malých obratů hodně investovat a výroba se jim již nevyplácela. Od poloviny sedmdesátých let klesly počty pohonů z více než pěti milionů ročně na tři miliony a méně. Jedinou výjimkou byla společnost Lego.

 
Motorky pro magnetofony  

‌Odběratelé technických motorů přicházeli zpočátku výhradně z odvětví magnetofonů.Vedle stejnosměrných motorů se vyráběly motory se stíněným pólem pro velké kotoučové magnetofony. Trend vývoje ale směřoval ke kazetovému magnetofonu, jehož výrobci si vyrobili vlastní motory  nebo je dovezli z Dálného východu. Také firma Gebrüder Bühler Nachfolger GmbH musela hledat nové trhy a nové zákazníky. Bylo nutné vytvořit inovační vývojovou skupinu, být pilný a trpělivý při práci. V r. 1968 se podařilo dosáhnout dobrého postavení na hannoverském veletrhu. Postupně se firmě podařilo proniknout do oblastí výroby fotoaparátů, malých domácích spotřebičů, kancelářských zařízení a nakonec do odvětví automobilového průmyslu. Mezi odběrateli malých motorků se nyní objevila jména firem jako Kodak, Agfa, Krups, Remington/ France, Carmen Curler a Kienzle. Do konce sedmdesátých let se podařilo výrobní paletu hodně rozšířit a byla i více různorodá než kdy jindy. Více „pilířů" zajistilo, že se mohly lépe vyrovnat náhlé poklesy na trzích a ve výrobě. V r. 1975 se zcela neočekávaně snížil obrat o třicet procent, protože minimálně půlka tuctu velkých zákazníků s fény na vlasy, přesunula svou výrobu na Dálný východ. Výroba příslušného motoru 16.11 prudce klesla ze 4, 4 milionů kusů na 1,7 milionu. Také dodavatelé z Japonska a z Hongkongu, se svými - částečně zkopírovanými - motory se stávali silnější konkurenci.

Bühler expanduje do zámoří

V r. 1972 se poprvé objevila myšlenka dobýt vlastní výrobou velký průmyslový kontinent – Ameriku. Podnět k tomu daly, kromě vyhlídky na nový trh, také prudce rostoucí náklady na pracovní sílu v Německu a s tím i související cenové úpravy, které americké zákazníky znejistily. Tento záměr však v sobě skrýval nemalé riziko, neboť kromě ústního příslibu obou hlavních zákazníků firem Delco a Remington, kteři i nadále chtěli nakupovat u Bühleru, neexistoval prozatím žádný jiný důvod k otevření nového závodu v USA. Majitelé společnosti přesto dali projektu zelenou, a tak pan Wolfgang Klug začal v roce 1973 vybírat lokalitu. Volba padla na město Kinston  v Severní Karolíně,kde byla na jaře roku 1974 zahájená výstavba nového závodu s užitnou plochou cca. 2000 m2. V srpnu téhož roku zahájila společnost Bühler Products, Inc (BPI) výrobu. Bill Hutchinson byl najat jako generální manažer, Rainer Kienle přešel jako vedoucí výroby z Norimberku do Kinstonu. Po pozoruhodně hladkém startu výroby následoval velký neúspěch v podobě několikaměsíční výroby zmetků. Když hrozilo, že velkoodběratel Delco odstoupí od smlouvy, zasáhl osvědčený tým z Norimberku. Luise Haardröfer, Willi Brosche  a Heinrich Bierleich se v září 1975 rozhodli podpořit po dobu sedmi týdnů své americké protějšky. Bylo opraveno padesát tisíc motorů a výroba byla výrazně zlepšena – firmy Delco a Remington zůstaly věrnými zákazníky společnosti až do roku 1990. V roce 1981 byl oslaven ve firmě Delco v Kokomu 2,5- miliontý „tape track"motor.

Prosperující společnost

V osmdesátých letech společnost navázala na úspěchy dosažené v předchozím desetiletí (široké spektrum modelových řad, jasné organizační struktury, přítomnost na tuzemském i zahraničním trhu) a zaměstnávala dobré a motivované pracovníky. K tomu firmě dopomohly důležité trendy: na jedné straně - místo motorů na střídavý proud se používalo víc a víc motorů na stejnosměrný proud, např. v kopírkách, tiskárnách a automatech. Na druhé straně požadoval automobilový průmysl více komfortu pro zákazníky a větší bezpečnost v autech.  Elektrické zámky dveří stejně jako klimatizace a ABS (brzdový systém) začaly patřit k běžnému vybavení automobilů. Nové aplikace v oblastech automobilového průmyslu a kancelářského vybavení, ale také diaprojektory, prodejní automaty a kuchyňské spotřebiče, dlouho kompenzovaly pokles tržeb v odvětví hraček.
Po mnohaletém vytrvalém úsilí se nakonec podařilo získat dalšího zákazníka -  firmu Rank Xerox v Anglii, v Nizozemí a v USA. Tato skupina se v průběhu let stala velmi důležitým zákazníkem a v r. 1992 udělila firmě Bühler prestižní certifikát "Certified suppliers". Rovněž se zlepšily a rozšířily obchodní vztahy v automobilovém průmyslu, jako např. s firmami Hella, Harman, Hirschmann, Kiekert, Fichtel & Sachs Pierburg, Becker, Eberspächer, Gilardini, Reiter &  Schefenacker  a s mnoha dalšími. Celkové tržby vzrostly v osmdesátých letech na více než dvojnásobek.

 
  Pohon disketové mechaniky 5 1/4"

‌Již v polovině sedmdesátých let byla na popud velkých zákazníků jako Delco, Lego a IBM přijata první opatření týkající se kvality. Přísné požadavky těchto firem přiměly firmu Bühler k založení oddělení pro zajišťování kvality, které ve všech závodech prohlubovalo povědomí o kvalitě. Rostoucí potřeba prostorů vedla k další výstavbě: V roce 1981 byla rozšířena budova v Anne-Frank-Strasse (do r. 1975 zvané Körnerstrasse). O pět let později byla postavena další nová budova v Dallingerstrasse. Výrazně klesající výrobu pohonů hraček převzala v roce 1987 firma Kragler, v r. 1991 byla ale i tam výroba zastavena. Z kdysi velkého počtu velkovýrobců hraček jich zbylo jen pár, tradiční firmy jako GAMA, Carl nebo Carrera ukončili svou výrobu nebo ji přesunuly na Dálný východ. Pouze firmy Lego a Lehmann zůstaly nadále věrnými velkoodběrateli.

Na počátku osmdesátých let  přišla také do Bühleru počítačová doba – projevila se nejen ve výrobě disketových mechanik (u Bühler Motor Inc vzrostla roční výroba na pět milionů kusů, a tím se firma stala vůdcem na  trhu v USA), ale také v interním vybavení firmy. První počítačové zařízení muselo být do třetího patra budovy v Anne-Frank-Strasse  vyzvednuto jeřábem.

V polovině sedmdesátých let byly do výroby zavedeny první automatizační procesy. Začínalo se s automatickými navíječkami, které byly ve firmě částečně konstruované. V roce 1989 poslala firma do závodů v USA své norimberské zaměstnance, aby se seznámili s již mnohem pokročilejšími procesy automatizace. V USA vyrostl mezitím druhý výrobní závod. Kinston nebyl dostatečně atraktivní lokalitou pro technický personál, zejména pro inženýry. Proto byl v r. 1983 založen další výrobní závod v průmyslovém parku v Cary, na okraji města Raleigh, hlavního města Severní Karolíny. Tam byla výroba pohonů kompletně převedena na robotizaci. Denní objem se zvýšil ke konci devadesátých let na více než 30.000 kusů. Výrobní závod v Kinstonu byl v r. 1992 rozšířen o padesát procent.
Mimo občasných překážek, jako byl pokles výroby aut v roce 1993, ukazovaly obchody v oblastech automobilového průmyslu a kancelářských zařízení jasný vzestupný trend. Nicméně rostl na dodavatele ze strany automobilového průmyslu tlak ohledně cen. A tak v souvislosti s politickými změnami roku 1989 došlo ke kontaktu s českou společností MEZ, později nazvanou ATAS. Spolupráce začala s montáží některých převodových podskupin a vyvrcholila o několik let později v plánování vlastního výrobního závodu. V roce 1993 byla založena dceřiná společnost Bühler Motor, s.r.o. v Hradci Králové (bývalý Königgrätz) ve východních Čechách. Montážní práce začaly v pronajatých prostorách společnosti TESLA, v r. 1997 se firma přestěhovala do nové budovy. Po krátkou dobu bylo nutné vynakládat více úsilí než dosáhlo pracovní tempo a úroveň kvality  souladu s požadavky tržního hospodářství. Dnes se zde vyrábějí motory a jejich jednotlivé části.

B‌ühler Motor - celosvětově

 
Pohled do výrobní haly Bühler Motor s.r.o. v Hradci Králové  

V polovině devadesátých let se stalo důležitou součástí firemní filozofie zajištění kvality a splnění požadavků zákazníků. Kvalita se "nekontrolovala" až na konci procesu, ale byla pro všechny zúčastněné „zařazena" už do vývojové fáze. Pod heslem " Zaměstnanec v továrně budoucnosti " byly postupně vráceny odpovědnosti na samostatné, nezávislé a za sebe zodpovědné skupiny. Díky této zavedené kultuře nebyla již daleká cesta k získání certifikací QS 9000 a VDA 6.1, které vyžadovali zákazníci z automobilového průmyslu. V roce 1999 získaly tyto certifikáty (s výborným hodnocením) závody v Norimberku, v Monheimu a v Hradci Králové. Od roku 1994 se v německých závodech vyrábí podle normy DIN EN ISO 9001.

 
Rozšíření Bühler Motor Limited, Hongkong, r. 1998  

Propad v automobilovém průmyslu v roce 1993 znamenal také pro Bühler těžký rok. Firma překonala tuto krizi (aniž by došlo k propouštění) díky své široké škále vysoce kvalitních produktů, svoji přítomností v hlavních hospodářských oblastech (v Evropě a v USA), jakož i inovacemi a prací motivovaných zaměstnanců. Dalšího milníku bylo dosaženo 1. ledna 1995: od tohoto data nabízí nový " Stock Service" kromě dosavadních zákaznicky specifických motorů a převodovek dodatečný standardní program, který je skladem a tudíž ihned k dispozici. Tím splnil Bühler požadavky trhu, který požadoval v některých oblastech  jen malé množství výrobků. 48-hodinová zásilková služba funguje již s objednáním jednoho stejnosměrného motoru.

Na počátku devadesátých let pan Larry Lafreniere, generální ředitel společnosti BMI, intenzivně pečoval o kontakty s Čínou, s cílem vybudovat zde v následujících letech další výrobní závod pro Bühler. Byla zahájena spolupráce se společností Chaseluck z Hui Zhou z Číny, která sídlila v Hongkongu. Když byla v roce 1997 zahájená v Číně výroba, BMI neměla žádné výrobky k přemístění, takže BMG převedla pod vedením Ernsta Jahna montáž zrcadlové převodovky do Hui Zhou. O rok později byla v Hongkongu založená dceřiná společnost Bühler Motor Limited  s výrobním závodem v  Číně.

Téma ochrany životního prostředí bylo v roce 1988 zařazeno do listiny cílů společnosti. Součástí programu zlepšení životního prostředí byla nejenom témata jako nakládání s odpady, odpovědné využívání zdrojů a výrobky šetrné k životnímu prostředí, ale i různá opatření týkající se bezpečnosti práce a spokojenosti zaměstnanců. Poprvé dal Klaus Peter Nachtweh  dohromady data o zásobování a likvidaci v závodech v Norimberku a v Monheimu za rok 1997, která tvořila základ zprávy o životním prostředí pro rok 1998. Snížení spotřeby energie a využívání chlazení u vstřikovacích a lisovacích strojů pro ohřev teplé vody byla jen dvě z mnoha opatření.

Z Gebrüder Bühler Nachfolger GmbH bude Bühler Motor GmbH

Dne 1. Září 1998 se z důvodu zohlednění mezinárodního statusu společnosti změnil název firmy: z Gebrüder Bühler Nachfolger GmbH se stal Bühler Motor GmbH.
Tomu předcházela reorganizace společnosti, která byla dne 1. ledna roku 1997 zrealizována. Silnější zaměření na zákazníky vyžadovalo také změny ve strukturách výrobních procesů. Kratší vývoj, sériové výroby v požadovaných termínech a rychlejší interní procesy byly dosahovány pouze s menšími, ale zákazníkům bližšími organizačními jednotkami, které měly v rámci úspor definované skupiny výrobků. Bez pomoci poradenské firmy vytvořilo vedení společnosti namísto předchozích středisek pracujících na funkčních principech, čtyři plně zodpovědné a do značné míry nezávislé podnikové divize dle skupin produktů (motory, převodovky, pohony zrcátek a pohony ovládání klapek) na jedné straně a centrální oblast (zákaznická podpora a servis) na straně druhé. Tato reorganizace dost otřásla celou společností Bühler, téměř každý dostal nového vedoucího, téměř nikdo nezůstal na svém původním místě. Ochota ke konverzaci a týmová práce na obou stranách – jak u vedení firmy, tak u zaměstnanců – se zasloužily o poměrně hladký průběh této změny.

Po třech desetiletích z vedení firmy odešel dne 30 06. 1998 do důchodu pan Wolfgang Klug. Zanechal za sebou společnost, jejíž obrat značně vzrostl a která si vytvořila na trhu uznávanou pozici. Majitel společnosti se rozhodl předat vedení firmy do rukou Christofa Furtwänglera a Michaela Schuhmanna. Cornel Furtwängler nahradil svého otce Dr. Heinze Furtwänglera jako generálního jednatele už v roce 1990.

S účinností od 1. ledna 2000 došlo k fúzi zvláštního druhu: dceřiná firma v Norimberku se v posledních desetiletích rychle rozrostla a předčila "mateřskou společnost" v objemu i v obratu. Jelikož zákazníci firmy Bühler Präzisionsdrehteile GmbH & Co. KG také patřily k významné části automobilového průmyslu, byl kvůli součinnosti závod Triberger Präzisionsdreherei integrován jako pátá divize do Bühler Motor GmbH.

Nové tisíciletí

...bude následovat...